LÍLÁ AMRIT: Úvodní slovo

www.swami.cz / Lílá Amrit / Úvodní slovo

Podstatou každé lidské bytosti je Bůh a člověk má schopnost svou totožnost s Bohem poznat. Pro většinu lidí je poznávání Boha proces, který vyžaduje odhodlání, úsilí a odříkání. Jenom výjimečným, vznešeným osobnostem je povědomí o vlastní božské podstatě dáno darem. Zasvěcují život Bohu, a Bůh září z veškerého jejich konání a bytí. Křesťané je uctívají jako světce. I ve východních kulturách jsou muži a ženy, kteří oddáni Bohu zvěstují lidem poselství boží lásky. Také oni jsou považováni za svaté. Přesto je v pojetí Východu a Západu rozdíl.

Na Západě jsou božské osobnosti prohlášeny za svaté teprve po smrti – na Východě jsou uctívány už za života. Duchovně hledající se modlí, aby neohraničená Vesmírná Energie, vymykající se mezím lidského rozumu a lidských smyslů, na sebe vzala pochopitelnou podobu, v níž by Bůh znovu a znovu sestupoval na zem a vedl ty, kteří touží po poznání.

Mnozí lidé nerozpoznají Boha, ani když k ním přijde v lidské podobě. Stačí si přečíst bibli. V kalijuze, v údobí nevědomosti, krutosti a temnoty, se otupuje citlivost vůči božské energii i ve východních kulturách, kde si lidé pěstovali úctu k božským vtělením – avatárům a ke světcům po tisíciletí.

Čistou božskou inkarnací Lásky a Pravdy byl Bhagván šrí Díp Nárájan Maháprabhudží. Tento rádžasthánský světec se narodil v roce 1828 a zemřel v roce 1963. Po celých sto třicet pět let svého života byl milován a uctíván tisíci a tisíci těch, kteří díky němu prozřeli a pochopili smysl života. Dodnes jen vzývají i ti, kdo měli štěstí jej poznat, i ti, jichž se jeho živoucí Světlo dotklo až poté, co už nedlel v tělesné podobě.

Světci v Indii působí většinou jako duchovní Učitelé. Žáci, kteří se svěřili jejich vedení, jsou posilováni nejen jejich milostí, gurikripá, ale učí se od nich prověřeným metodám a technikám duchovních cvičení. V tradiční indické kultuře je satguru, pravý Učitel, nadevše uctíván. A to proto, že zprostředkuje člověku poznání sebe sama, poznání vlastní totožnosti s Bohem. Pravý Učitel je pouze ten, kdo sám cestou poznání prošel, kdo sám v sobě Boha uskutečnil.

Sanskrt má pro Učitele výraz guru. Gu symbolizuje tmu, ru je světlo. Guru nás vede od temnoty nevědomosti ke světlu poznání. Sanskrtské slovo pro žáka je šišja. Symbolizuje dokonalou oddanost Učiteli, Mistru, Guruovi.

Jsou dva typy Mistrů: Jeden se pod vedením svého Mistra dopracovává dokonalosti tvrdým cvičením. Kázní a odříkáním získává postupně absolutní kontrolu nad tělem, smysly a myslí, stává se brahmaništ, ten, kdo v sobě poznal božskou podstatu. Oporou na cestě jsou mu i svaté písma – jejich znalost a pochopení na základě vlastního prožitku Boha z něj činí brahmaništ šrótrija satgurua, pravého Učitele, oprávněného předávat duchovní poznání dál.

Druhý typ Mistra je ten, co se jako brahmaništ šrótrija satguru už rodí. Je to avatár Nejvyššího, Absolutno sestoupivši na zem v lidské podobě.

Mistři, kteří dosáhli nejvyššího stupně vědomí pernou prací, jsou zváni jogíny. Mistr, který si nadpřirozené síly přináší s sebou ze všemohoucnosti své nezjevené existence, je označován a uctíván jako mahájógasiddha. Mahá znamená velký, siddha je dokonalý. Výsostně dokonalý. Někteří lidé uctívají mahájógasiddhu jako svého osobního Boha, Ištadéva. Jiní k němu mají vztah jako k Učiteli.

Žádný Mistr nestaví své nadpřirozené schopnosti na odiv. Žádný opravdový Mistr se neprohlašuje za Boha, i když je v něm vtělena Nejvyšší Síla. Ani Ježíš Kristus nehlásal, že je Bůh. "Slova, která k vám promlouvám, nejsou ze mne, nýbrž je to otec, který skrze mne působí." (Evangelium sv. Jana 14/10)

Ježíš se považoval za cestu k Bohu. Každý Mistr spatřuje zdroj svých sil v Bohu. Pochopit Boha rozumem je snaha tak marná, jako kdybychom chtěli do sklenice nabrat celý oceán. Přesto se nám Bůh zjevuje. Působí na nás jako Všudypřítomná, Všemohoucí Síla bez podoby – nirguna. A nebo na sebe čas od času bere lidskou podobu, aby se zpřístupnil omezenému lidskému vnímání. Sarguna – Bůh v lidské podobě – byl Ježíš, Krišna, Ráma a několik dalších vzácných bytostí. V nedávné době se sarguna Bůh zrodil v podobě Maháprabhudžího.

Jak je možné rozeznat avatára, božskou inkarnaci, od obyčejného člověka? Avatár činí skutky, které přesahují lidské schopnosti. Vrací zdraví nemocným, život zemřelým, zná přání všech lidí, a jsou-li čistá, dovede je splnit. Čas ani prostor mu nekladou překážky, zjevuje se zároveň na různých místech. Je láska sama – neboť Bůh je Láska a Láska je Bůh. Láska je Krása – proto se člověk v přítomnosti božského avatára propadá do oceánu nekonečné lásky a krásy.

Mnozí lidé uzavřeni do neprůzorné kukly ješitného ega odmítají Boha, protože nejsou ochotni vidět, že je něco vyššího než oni sami. Jiní se ztotožňují s omezeností smyslů a rozumu a vykřikují: Bůh neexistuje, protože mé smysly, můj rozum, mé já ho nemohou uchopit a pochopit. Ti, kterým bylo požehnáno pokorou, kdo jsou ochotni přijímat ponaučení, kdo jsou přístupni vnímání, se vydávají hledat svůj prapůvod, svou totožnost a ptají se: "Kdo jsem?" Ptají se znovu a znovu, protože plytké odpovědi ega se znovu a znovu ukazují jako neuspokojující. Z takových lidí se pak stávají žáci, ochotni obětovat ego Mistrovi. Obětovat ego Mistrovi není nic jiného než obětovat je vlastní touze po poznání.

V žákovi se časem probouzejí vlastnosti Mistra. Není si jich zprvu plně vědom. Klíčí pod nánosy omylů, které na jeho vědomí nakupila světská iluze. Ale touha po poznání Pravdy a zároveň pocit bezradnosti při tápavém hledání jej vedou k Mistrovi blíže a blíže. Potřebuje vedení, potřebuje Učitele, který by naznačil, poradil, ukázal jak, posílil a podržel. Být žákem není snadné. Znamená to přijmout radu, nebránit se poučení, uznat, že seberealizovaný Mistr znalý minulosti, přítomnosti i budoucnosti ví víc než já. I když člověk chce být pokorný, i když mu nezvládané životní situace znovu a znovu ukazují, jak je jeho já malé a bezradné, přece znovu a znovu upadá do jeho dobyvačné moci. Obětovat ego a pokořit se před druhým je nesmírně těžké. Proto je těžké být žákem. Je to těžší než být Mistrem.

Poznání je nekonečné, poznání nemá hranic. Poznáváme zkušeností, cvičením a tím, že se učíme. Ale ať chceme poznat cokoli, ať se chceme čemukoli naučit, potřebujeme radu učitele. Chci-li se naučit vařit, šít, řídit automobil, obchodovat, chci-li ovládnout jakoukoli jinou běžnou životní dovednost, neobejdu se bez instruktora, bez návodu, bez učitele. Čím složitější je předmět poznání, tím více je potřeba učitele a tím delší je doba učení. Oč nezbytnější je Učitel, je-li předmětem poznání Bůh. Učitel v kterémkoli oboru nás učí speciálním metodám a technikám, které nám umožní porozumět spojitostem a ovládnout dovednosti. Učitel dbá, abychom pochopili a správně cvičili – učit se a cvičit ovšem musíme sami. Trpělivě a pravidelně.

To všechno platí i pro duchovní poznání. Jednou z účinných metod, která vede k duchovnímu poznání, je jóga. Jóga není rituál ani obřad. Je to soubor cvičení a technik, které umožňují získat duchovní poznání. Jógové techniky jsou prastaré, prověřené věky, předávané z Mistra na žáka. Mistr dává, žák dostává. Mistr a žák jsou jako dvě svíčky: Mistrova svíčka je zažehnutá a hoří jasným plamenem. Žákova svíčka zatím nehoří. Touží-li po poznání, musí se k Mistrovi přiblížit a zapálit plamenem jeho svíčky svou. To znamená poslouchat jeho slova, dbát jeho pokynů, cvičit a věřit.

Paramhans šrí svámí Mahéšvaránanda